Milníky letošních prázdnin

31. srpna 2010 v 18:45 |  Aktuality
V něčem byly jiné, v něčem lepší, v něčem horší a v něčem se ani trochu nezměnily. Řeč je o letošních prázdninách, kterým už dneska málem odzvonilo. Ano, je poslední srpnový den.
Tak jak se na dva měsíce volna dívám poté, co je mám za sebou? Sestavila jsem malý seznam.

1.Lesbos
Byla jsem již na různých řeckých ostrovech - kromě tradiční Kréty také na Samosu nebo Kefalonii. Ale letos rodiče rozhodli jinak: zkusíme Lesbos.
Domov antické básnířky Sap Fo je v něčem hodně podobný ostrovům ostatním. Malebné město Molivos se tyčí nad okolní krajinou, jako by ji hlídalo. Romantické vesničky jsou roztroušeny po okolí mezi olivovými hájemi, snad u každého statku se pase pár těch oslů (poprvé v životě jsem se na něm projela) a uličkami prochází vyhublé kočky. Pod okny každý den projíždá zelinář s čerstvými melouny a nektarinkami a od jiného prodejce můžete dostat právě ulovené sardinky. Výborná kuchyně je zde často okořeněna výraznou chutí kopru, ale seženete tu i klasické řecké speciality, které mám tolik ráda.
Typickou rostlinou, provázející vás jak v přírodě, tak v civilizaci, je pak například perská akácie, k nerozeznání podobná citlivce, dále mandloně, fíky, samozřejmě zelenina na skromných políčkách nejrůznějších farmářů, nebo krásně kvetoucí oleandry.

2.160 km na kole
Samo o sobě to není nic zvláštního, čas od času se s taťkou nebo i s mámou, která toho ovšem nezvládne tolik, jedeme na chatě projet na kole. Když jsem to však spočítala a pokud vím, určitě jsem zapomněla na minimálně dvě další absolvované projížďky, vyšlo mi poměrně vysoké číslo - celých 160 km. Tolik jsem tedy za ty dva měsíce najezdila. Já nejsem nějaký zrovna cyklistický maniak, takže mě to celkem potěšilo, protože když už se jedu projet, chci, aby to stálo za to a abych potom cítila takové to příjemné vyčerpání.

3.Magnetická resonance
Moje první vyšetření na tomto přístroji.
Měla jsem z toho docela strach, to přiznávám. Neznám téměř nikoho, kdo na tom byl, ale máma říkala, že slyšela, že je tam při tom šílený randál a stejné informace mi říkala i babička, jejíž kamarádka to také absolvovala. A trvá to snad až dvacet minut...! Ten den jsem měla pořádně nahnáno, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně. Moje obavy sice ze začátku naprosto ani trochu nerozpustil papír, který jsem měla podepsat a který mě seznamoval s průběhem vyšetření - už to je podezřelé. Silné magnetické pole - až 15 000x silnější než magnetické pole země (!) znamená, že v sobě člověk nesmí mít žádný kov - kovové kloubní náhrady, kochleární implantíty, umělé srdeční chlopně apod. naprosto by to přístroj pobláznilo. Papír se zmiňoval o tom, že vyšetření je provázeno silným klepáním (údery). Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet a moje sebevědomí se nijak nezvýšilo, když jsem potom musela pod dohledem mladého asistenta a s kanylou vraženou do žíly stát na chodbě jenom ve spodkách a tričku.
Nemám žádnou klaustrofobii, ale při pohledu na obrovský tunel s průměrem asi jednoho metru, uprostřed něhož byla jen nepatrná dutina, kde se posléze měla ocitnou moje hlava, se mi přece jenom sevřel žaludek.
Asistent mi nabídl špunty do uší a já jsem je vdečně přijala. Pak jsem se položila na lehátko, on mi přiklopil hlavu plastovým krytem a nechal mé lehátko zasunout do tunelu.
Spustil se hluk - ale nebylo to kupodivu nic intenzivního, stejně jako se nejdenalo o nepřetržitý tón, jaký jsem původně očekávala. Zvuky se měnily - klepání, hučení, střídalo se to s několikavteřinovými intervaly. v polovině vyšetření přišel asitent a do žíly mi píchl nějakou látku. Vyšetření poté pokračovalo.
Uteklo to nakonec docela rychle.
A - věřte tomu, nebo ne - nakonec jsem byla ráda, že jsem tam šla. Teď jenom doufám, že svůj podvěsek mozkový uvidím i já - nejen lékaři.

4.Piškot
Nebyl nijak starý. Nebyl nemocný. Přesto nás v úterý 24. srpna opustil.
Jedná se o morče, které jsem před necelými pěti lety obdrželi od našeho bratrance jako společníka pro králíky. Byl neskutečným žroutem a současně "továrnou" na výkaly - ale svým způsobem se to k němu hodilo. Měli jsme ho moc rádi. Jeho nenasytnost, nepatrná nadváha a neustálá pozornost, pokud šlo o jídlo, to k němu prostě patřilo. Bez je to teď prostě...jiné. Takové provizorní. A králíkovi se po něm - věřte nebo ne - stýká.

5.Pigna fruits
Abych nekončila moc smutně, zmíním se na závěr o nových sešitech na příští školní rok. Jsou od italské firmy Pigna a dají se sehnat pokud vím jenom v knihkupetví Luxor. Kolekce fruits spočívá v tom, že obálka je rozdělena na dvě poloviny - horní zabírá fotka nějakého ovoce, dolní je potom v barvě, která se k fotce hodí. Jako příklad uvedu třeba pomeranč - ano, spodní polovna je potom oranžová. Pak mám ještě meloun (ten je dole ale modrý), pistácie - krémové (podle skořápky), citron - žlutý, nezralý banán - zelený a ostružinu - tmavě fialovou.
Jsou stylové a také kapku dražší, ale snad za to stojí. Škoda jen, že se nedá na první pohled poznat, jestli jsou bílé, linkované či kostičkované, Dalo mi práci sehnat takové druhy, které budou mít požadovaný potisk a zárověň se mi budou líbit. Byla jsem tam pro ně třikrát - ale: mám je, takže se můžu přidat k té skupině lidí z naší třídy, která už jejich kouzlo objevila.
 

Vstávej!

31. srpna 2010 v 18:03 |  Aktuality
Ano, uhodli jste správně.
Tento článek bude o tom, co naše srdce v poslední době tíží nejvíc: a sice o prvního září aneb opětovanému nástupu do školy po vytoužených dvou měsících volna.
Popravdě řečeno, ono těch osm týdnů není zase tak moc. Někdy, když je člověk nemocný, se mu školní absence může protáhnou třeba na téměř stejnou dobu - řekněme šest týdnů. A taky to uteče jako voda a člověk ani moc neodvykne. Tak proč ty prázdniny tak absolutně oddálí vztah žák+škola?
Naprosto zapomeneme na starosti, které nás během školního roku provázely: Píšeme to už zítra? Ten referát je už na čtvrtek? Do pátku mám mít hotový další domácí úkol? A zkouší ještě ze zemáku?
Uvolníte se, děláte si jenom co chcete a škola se vám úplně vykouří z hlavy. Školní tašky se ani nedotknete, vstáváte si skoro v poledne, chodíte spát o půlnoci a nic nehrotíte.
Ale zítra to opět vypukne.
Bojím se.
Jak dlouho mi bude trvat, než se zase zajedu?
Ale už jen za několik hodin uslyším pronikavý zvuk budíku, kterým se mi bude snažit říct tu nepříjemnou pravdu: Vstávej! Zase máš povinnosti!

Tisícovka po sedmé

6. srpna 2010 v 12:00 |  Tento blog
...aneb dobyla jsem hranici sedmi tisíc návštěvníků! Tímto bych zároveň ráda poděkovala Nelili a Míše, mým jediným pravidelným (pokud můžu soudit podle komentářů) čtenářům. Dokonce ani ta ségra už to u mě nečte. Přiznejme si to - návštěvnost stoupá hodně, hodně pomalu. Ale aspoň že stoupá. Takže - za jak dlouho myslíte, že to dotáhnu k 8000? Nelili má pořád o trochu míň než já, její blog se ale rozvíjí mnohem lépe, tudíž předpokládám, že mě brzy dožene. Ale ne, nesoutěžíme spolu. Přeju jí to. No a o Míše ani nemluvím, tak už hranici deseti tisíc překonala někdy v prehistorii. No, budu upřímná - jde to se mnou z kopce...
 


Zákaz pobytu doma

6. srpna 2010 v 11:53 |  Moje postřehy
Ne, nejsem pesimista. Nebo možná.... no, posuďte sami.
Kdo si myslel, že si budu moct prázdniny zorganizovat podle sebe, ten se šeredně spletl. (Respektivě nikdo o tom asi nepřemýšlel). Každopádně - naši se rozhodli, že budu na chatě. Strávila jsem tam tedy s babičkou a dědou čtrnáct dní v kuse a tento týden jsem byla u druhé babičky. A příští týden - no hádejte, kde mám být? No, prostě jsem si říkala, že už se mi tam nechce. Hlavně to ale neberte tak, že se mi tam nelíbí! Mám to tam moc ráda. Jenom prostě - nemůžu tam být moc dlouho, protože potom se mi začne stýskat po Praze. Možná, kdyby tady nebyla kočka a taky hromada jiných věcí (mimo jiné internet), které si s sebou vzít nemůžu včetně úplně jiných (a mnohem lepších) podmínek pro běhání, možná bych to brala úplně jinak. Ale když slyším, jak rodiče každý den po telefonu hlásí co je tady nového a já jsem tam úplně mimo, takže když přijedu tak mi vždycky trvá až do večera, než se přizpůsobím a zvyknu si na všechny novinky, musím si prostě přiznat, že bych byla radši doma.
A tak jsem včera večer promluvila s mámou. Myslím, že s ní mám velmi dobrý vztah (to musím zaklepat), ale odpověď zněla : "do úterý". Chápete to? Kdybych v úterý neměla doktora, tak se mi málem nepoštěstilo ani to. Vždyť to je jako nic - dva dny, zvlášť když zítra tam přece jedeme na víkend zase! No zkrátka jsem se rozhodla trochu se vzepřít. Protože tam příští týden nebude ségra, dovedu si představit, že by to tam byla možná trochu nuda (vím, zní to, jako bych na chatu nadávala, ale vězte, že tak to není - opakuji, že to tam mám moc ráda!). Máma mi nakonec povolila, že tam odjedu ve čtvrtek s ní. No - doufejme, že ve čtvrtek. Nadhazovala totiž ještě středu večer...
Já vím, někdo by tyhle starosti ani nevnímal. Pro mě to ale znamená hodně. No, držte mi palce

První prázdninové žihadlo

20. července 2010 v 15:45 |  Aktuality
Hnedka den potom, co jsme přiletěli z Mytilini, se mi podařilo zabít jednu včelu. Způsobila jsem to sice svou nedbalostí, ale ublížit jsem jí nechtěla, takže to dělat fakt nemusela :). Šlápla jsem na ní bosou nohou na zahradě a pak je viděla, jak odletěla. První jsem si sice myslela, že to by jenom nějaký trn, ale bolelo to fakt hnusně. Mamka mi žihadlo seškrábla a dala na to dala cibuli, která bolest částečně zastavila. Přesto mi noha natekla a celý den jsem v ní měla přesně takový pocit, jako kdy vám u zubaře umrtvní dáseň a celá čelist vám ztuhne. Potom jako bych při každém kroku cítila bouli na noze, jak mi otekla polovina chodidla. Ještě druhý den to bolelo, ale teď již to začalo splaskávat.
"Včelí jed působí na nervovou soustavu, snižuje krevní tlak, rozkládá červené krvinky, způsobuje šok a horečkovitý stav. V místě, kde do těla proniklo včelí žihadlo, za pocitu ostré bolesti vzniká otok a u citlivých osob vyrážka a bezvědomí.", říká Wikipedie. Není to zase tak horké, dostat žihadlo je snad i zdravé. Každopádně nemyslím, že by vás nějak zajímal přesný popis mé "příhody", takže budu končit.
Mimochodem - teď opět odjíždím a s největší pravděpodobností nebudu mít přístup k internetu, takže se předem omlouvám, ale žádné nové články nečekejte...
bee sting