Nevím, zda vy, stejně jako já, patříte do okruhu lidí, kteří mají rádi zvířata. Rozdíl je ovšem v tom, zda je máte rádi "aktivně" nebo "pasivně". Ten, kdo má zvířata rád aktivně, se o ně nejen zajímá, ale velmi často také nějaké doma má a to ho nutí se o ně starat, čímž vlastně získává nové a nové informace. Jako příklad můžu uvést mého bratrance. Od mala chce být veterinářem, a přizpůsobuje tomu celý svůj patnáctiletý život. Přestože má čtyři sourozence a s rodiči jich všech sedm bydlí v jednom malém bytě a k tomu má ještě několik členů rodiny alergii na srst, má zvířat doma nepočítatelně. Mohu uvést leguána, chameleona, strašilky, korelu, rosnici sinou nebo kudlanku, tento seznam je však nepřesný, protože počet jeho svěřenců se neustále mění. To, co všechno má doma, mu nestačí - vyrábí si ze starých skříní terária, zastavěl jimi už každé volné místo v bytě, chodí do chovatelského kroužku, zná se s místním veterinářem a občas mu pomáhá, dostal k vánocům rukavici na sokolnictví a chtěl by krkavce, postavil si pro něj klec a teď si pořídil poštolku, vyrábí přenosky a domečky pro zvířata v chovateli a zná nazpaměť latinské názvy.
Pak jsou taky lidi, kteří mají zvířata rádi "pasivně". To znamená, že se jim líbí, neubližují je a mají je rádi, ale doma žádné většinou nemají a taky o nich moc neví, nebo alespoň o nich sami nějaké informace nezjišťují - když je ale někde řeč o zvířatech, přidávají se.
O sobě pravděpodobně můžu říct, že mám zvířata ráda "aktivně." Doma máme králíka, morče, rybičky a pakobylky + k nám chodí kočka od sousedů, která je u nás denně. A s tím souvisí název tohoto článku. Když má člověk doma také jiný druh než "homo sapiens sapiens", přizpůsobí mu svůj život a to doslova.
Naše pakobylky žerou jenom růže. Pokaždé když tedy jdu okolo šípkového keře, vzpomenu si na ně a občas jim i něco utrhnu. Je to takový instinkt, který jsem u sebe za ty dva roky, co je máme, vypěstovala.
Když máma dělá večeři a krájí zeleninu, pokaždé dá stranou kousek, který pak věnujeme králíkovi a morčeti. Může to být prakticky cokoliv - list salátu, slupka okurky, ohryzek od jabka, mrkvová nať...
A nebo, jakmile si dáváme šunku, hnedka si vzpomeneme na kočku a kousek utrhneme. Třeba dneska jsme měli k obědu kuře, a hned jak jsme na to přišly, koukaly jsme se sestrou dohlídnout na to, aby kus zůstal taky kočce.
Vlastně nevím, proč vám to sem píšu. Aspoň jste o mně zase něco zjistili...
Pak jsou taky lidi, kteří mají zvířata rádi "pasivně". To znamená, že se jim líbí, neubližují je a mají je rádi, ale doma žádné většinou nemají a taky o nich moc neví, nebo alespoň o nich sami nějaké informace nezjišťují - když je ale někde řeč o zvířatech, přidávají se.
O sobě pravděpodobně můžu říct, že mám zvířata ráda "aktivně." Doma máme králíka, morče, rybičky a pakobylky + k nám chodí kočka od sousedů, která je u nás denně. A s tím souvisí název tohoto článku. Když má člověk doma také jiný druh než "homo sapiens sapiens", přizpůsobí mu svůj život a to doslova.
Naše pakobylky žerou jenom růže. Pokaždé když tedy jdu okolo šípkového keře, vzpomenu si na ně a občas jim i něco utrhnu. Je to takový instinkt, který jsem u sebe za ty dva roky, co je máme, vypěstovala.
Když máma dělá večeři a krájí zeleninu, pokaždé dá stranou kousek, který pak věnujeme králíkovi a morčeti. Může to být prakticky cokoliv - list salátu, slupka okurky, ohryzek od jabka, mrkvová nať...
A nebo, jakmile si dáváme šunku, hnedka si vzpomeneme na kočku a kousek utrhneme. Třeba dneska jsme měli k obědu kuře, a hned jak jsme na to přišly, koukaly jsme se sestrou dohlídnout na to, aby kus zůstal taky kočce.
Vlastně nevím, proč vám to sem píšu. Aspoň jste o mně zase něco zjistili...
Nádherný blog!!!!