Srpen 2009

Pingpongová revoluce

26. srpna 2009 v 14:04 Aktuality
Typický klapavý zvuk pingpongového míčku, který se odráží znovu a znovu - ten se od letošních prázdnin ozývá i na naší zahradě. Pingpongový stůl sice nikdo z nás tak úplně nechtěl, ale někdo se k tomu přece jen postupem času musel odhodlat, protože máma ho nakonec objednala a za dva dny už s ním rozvažeči byli na chatě. Ovšem složit a rozložit ho se nakonec ukázalo mnohem těžší, než je samotná hra a naučila jsem se to až po dvou nech. Nicméně jsme na sobě ohledně pingpongu začali pracovat a hráli jsme každý s každým, zejména tedy já se sestrou. Není to sice taková zábava jako na trampolíně a když míček pořád padá na zem, časem to shýbání taky omrzí, ale kdo ví, třeba se postupem času někdo odhodlá také ke koupi té trampolíny, po které toužíme mnohem víc a která je tisíckrát lepší...

Prázdninové shrnutí aneb škola už je za dveřmi

25. srpna 2009 v 18:15 Aktuality
Jako voda, tak bych mohla popsat uniknutí letošních prázdnin, které se pomalu ale jistě chýlí ke konci. Není proto možné o nich nic nenapsat, když většina z nás tuto neblahou skutečnost vnímá velice nepříjemně a zpátky do školních lavic se jim ani trochu nechce. Existují samozřejmě výjimky, například čerství prvňáci, kteří ale podle mě postupem času určitě přijdou na to, že prázdniny jsou lepší než škola. Alespoň v něčem. Proto se opravdu netěším na ranní vstávání po tom, jak jsem si uplynulé dva měsíce mohla vyspávat do deseti, na každodenní přípravu tašky, na dlouhé nudné hodiny vysedávání v lavicích a na testy, z jejichž výsledků jsem byla tolikrát zklamanější než potěšená. Ale zpátky k prázdninám. Škola přeci ještě nezačala, tak nemá smysl se nad ní pozastavovat, ne? Koneckonců, za deset měsíců jsou tu znovu...teď ale každým dalším dnem mizí před očima a ani to jejich slibované prodloužení o tři týdny -kvůli rekonstrukci- se neuskuteční. Inu, kdo by mohl jenom doufat v ten zázrak, když zákon schválnosti funguje pokaždé? Sice si nemyslím, že ty letošní prázdniny byly kdovíjak lepší než ty předchozí - byly naprosto průměrné. Ale jak si vlastně člověk jako já může představovat ideální prázdniny? Když jsem během prázdnin doma, chce se mi být na chatě, ale jakmile jsem chvíli na chatě, chce se mi být zase doma. Občas jedem k babičce a tam to zase hrozně rychle utíká a na dovolenou chci jezdit jenom k moři, jinde mě to moc nebaví. Takže moc možností zase není, protože jinam během prázdnin nejezdíme. A ty letošníbyly úplně stejné - chata, babička, chata, dovolená, chata, babička....no a tak se to střídalo. Pro někoho nuda, pro mě normálka. A normálka pro mě znamená pohodu, tedy odpočinek od školy. Bohužel, nic netrvá věčně a jak se říká, v nejlepším se musí přestat. To znamená, že až se za týden znovu posadíme do školních lavic, nezbude nám, než deset měsíců znovu prožívat běžný městský školní uspěchaný život. I to má svoje výhody.

Lidé, kteří mají moc

6. srpna 2009 v 22:31 Moje postřehy
Kdo může za to, že se v našem okolí pořád něco nového staví? Kdo rozhoduje, jestli amerického prezidenta bude na cestě do Afriky provázet jeden, nebo dva obrněné vozy? Kdo vymýšlí, který film se natočí příští rok a který až za tři roky? Kdo má na svědomí financování vědy? Kdo...? Kdo...? Řeknete si, že na tom nic není. Za všechno vlastně můžou politikové, prezidenti, nebo lidé jinak významní. Ale zkusme se na věc podívat z jiného úhlu - lidé by všichni uvažovali asi tak, jako člověk v mém věku: tak, že by každou záležitost, týkající se byť sebenepatrné změny života pro větší část populace, nechával na někom jiném. Potom by svět vypadal úplně jinak. To, že se někde postaví nějaký novy dům, to by lidé neřešili. Možná by je to napadlo, ale čekali by, až si to do rukou vezme někdo, kdo za to bude zodpovídat a dohlídne na to. Proto máme vlastně štěstí, že existují lidé s povahou, která jim nebrání v tom, aby zorganizovali něco většího, aniž by se báli negativních reakcí z okolí. Takoví lidé se naštěstí v lidské populaci objevují. Jim vděčíme za to, že nežijeme na stromech. A čím větší mají tito lidé moc, tím víc tento post láká ostatní. Protože někdo, jako jsou oni, konkrétně tedy většinou prezidenti, předsedové politických stran a podobně, můžou jedním mávnutím ruky změnit celý svět, můžou zničit co se jim zamane a nebo radikálně změnit život a zakázat výrobu neekologického plastu. A nikdo jim v tom nezabrání, takže lidé se místo protestů pokoušejí dostat na stejnou pozici jako tito mocní. A tak se možná až trochu "přemnožili" a nikdo neví, kam ten svět v jejich rukou spěje. Možná by to chtělo zase někoho, kdo by se na věc podíval trochu jinak a rozhodl se na nějakou dobu zakázat jejich vládu. To ale všichni nechávají na někom jiném...